Náprava specifických poruch učení s využitím
multisenzoriálního přístupu. K dispozici je
velké množství zajímavých pomůcek, které činí
reedukaci pro dítě přitažlivější a přinášejí
efektivnější výsledky.

Občas se setkávám s názorem rodičů, že se s poruchami učení nedá nic dělat, bývají přesvědčeni, že jediná pomoc dítěti spočívá v poskytnutí tolerancí ve škole. Takový přístup však může dítěti velmi uškodit. Uvědomíme-li si, že nezanedbatelná část žáků s poruchami učení jsou děti nadprůměrně inteligentní, jejichž potenciál, bude-li využit, jim umožní nejen vystudovat vysokou školu, ale i úspěšně vykonávat rozmanitá, i velmi náročná povolání. Zastávám názor, že bychom měli všem dětem, bez ohledu na jejich nadání, poskytnout šanci využít svých možností v maximální míře, nenechat je zbytečně zažívat opakované neúspěchy a selhání, které v nich postupně budují pocity méněcennosti se všemi negativními důsledky pro ně samotné i pro společnost.

Jak tedy můžeme dětem s poruchami učení pomoci?

Účinnou pomocí je reedukace, tedy speciální metody práce s dítětem, které postupně rozvíjejí jeho oslabené oblasti, které jsou příčinnou potíží při osvojování čtení, psaní a počítání. Reedukace není doučování, reedukací rozvíjíme u dítěte oslabené funkce potřebné k úspěšnému zvládnutí čtení, psaní a počítání, při doučování odstraňujeme výukové nedostatky. Děti se specifickými poruchami učení často potřebují obě zmíněné formy pomoci, jedna ale nemůže nahradit druhou.

Reedukace by měla probíhat přísně individuálně na základě typu, stupně závažnosti a projevů poruchy. Respektovat je třeba i osobnost dítěte. Od rodičů svých klientů, které ke mně často přivádí spíše zoufalství a obava z dalšího průběhu školní docházky jejich potomka než důvěra v reedukaci, se opakovaně dozvídám, že jejich chlapec či holčička na reedukaci ve škole chodili, ale že jim to nepomohlo. Mají bohužel pravdu, bývá zde ve skupině kolem deseti dětí, které sice mají většinou (pozor, ne vždy) stejnou základní diagnózu (např. jsou všichni dyslektici), ale každé z nich potřebuje jiný postup nápravy. Někteří mohou mít totiž pravohemisférovou dyslexii ( čtení je pomalé, těžkopádné, ale chybovost nebývá velká), jiní levohemisférovou dyslexii ( čtou celkem plynule, někdy až překotně s velkým počtem chyb, často jim uniká obsah přečteného), u někoho se typ dyslexie nedá jednoznačně určit, část dětí má hlavní potíže ve sluchovém vnímání, někdo ve zrakovém, u dalších za jejich obtíže nejvíce může nedostatečně rozvinutá pravo-levá orientace, u jiných snížená schopnost propojení zrakového, sluchového a prostorového vnímání (tzv. intermodalita). Možností je velké množství, proto je třeba při reedukaci, má-li být úspěšná, pracovat s dítětem individuálně, začínat na úrovni, kterou bezpečně zvládá a odtud postupovat dál, využívat tzv. multisenzorický přístup, při kterém zapojujeme co nejvíce smyslů najednou.

Díky reedukaci se některé děti zcela zbaví svých problémů, u jiných dochází ke zlepšení, ale určité potíže zůstávají. Existuje zde mnoho faktorů, které mají vliv na celkový výsledek reedukace. Kromě osobnosti dítěte, typu a stupně poruchy, včasnosti zahájení nápravných cvičení zde hraje významnou roli úroveň spolupráce s rodiči. A nezapomeňme ani na dvě často opomíjené, přesto velmi důležité podmínky úspěšné nápravy. Je třeba dopřát dítěti neorganizovaný čas, který má jen pro sebe, a nezúžit náš zájem o něj jen na reedukační cvičení a školní výsledky. Bez pravidelné každodenní práce úspěchu nedosáhneme, ale přetížené, neodpočinuté dítě, stejně jako dítě nešťastné, které je přesvědčené, že rodiče zajímají pouze jeho školní výsledky a ono nemá šanci jim ničím jiným udělat radost, není schopné dostatečně zúročit sebekvalitnější reedukaci.